KOSMOS

KOSMOS

Časopis Kosmos 1931

Překlad rakouského přírodovědeckého časopisu z roku 1931 a 1932

Otázka: existuje prackatý červ?

 Na naše dotazy, předkládané veřejnosti, pokud se týče existence prackatého červa (viz tvrzení „Zvíře, o němž se neví, zda existuje“) nám došlo ze všech oblastí alpských zemí velké množství zpráv prostřednictvím dopisů i rukopisů. Přirozeně můžeme uveřejnit jen ty nejdůležitější a musíme se omezit na to, že oznámíme v pozdější souhrnné zprávě celkový výsledek průzkumu. Prozatím zde přinášíme ještě jeden názor k problému prackatého červa ve formě mimořádně zajímavé zprávy očitých svědků, jejichž hodnověrnost a spolehlivost svého tvrzení autor zaručuje.

 Nyní se vyskytla také v „Kosmosu“ otázka existence prackatého červa nebo horského rukávníku, skákavého červa, atd., jak se ještě může jmenovat. To mě zmocňuje k tomu, abych v odpovědi na výzvu v prosincovém výtisku, se vzdal své zdrženlivosti a předložil čtenářům co nejpřesnější výsledky několikaletého výzkumu.

 1)      V létě 1927 v Leoganger Steinbergen bei Saalfelden u Salzburgu bylo spatřeno třemi dřevorubci doposud neznámé zvíře, které tito dřevorubci nazvali prackatý červ. Jelikož mě ti tři připadali, jako muži, které je třeba brát vážně podle všeobecného mínění, rozhodl jsem se po této stopě jít po té, co jsem s nimi jednotlivě hovořil. Udávali následující popis tohoto zvířete: je asi 50 až 60 cm dlouhé a silné jako ruka, hlava – něco jako kočičí, avšak bez viditelných uší, s malými jemnými zuby, krk nelze na první pohled určit, docela krátké přední nohy, tělo přechází do asi 15 cm dlouhého ocasu. Bez srsti, jednobarevný našedlý, jen na hlavě nějaké štětiny. Žádné šupiny nebylo vidět ze vzdálenosti 6 m. Kůže byla tak hladká jako u ještěrky. Zadní nohy nebylo v trávě a při skoku zvířete vidět, avšak bylo to asi tak, jako kdyby vůbec neexistovaly. Velmi útočné, hrůzu vzbuzující vzhled, zejména pohled, vyráží prskavé a písklavé zvuky, jako rozezlená kočka.

 No, nemohl jsem si toto zjevení představit jinak než jako sugesci. Avšak u těch tří, tak silných, zdravých a nebojácných mužů? A kde se vzal ten název a jistota, že to byl prackatý červ? O tom prováděné dotazování přineslo překvapivě nové stopy a postavilo celou záležitost do jiného světla.

2)      Jeden 60tiletý lovec z povolání kolem roku 1887, když ještě sloužil jako pastevec, uviděl v blízkosti zadního jezera na přechodu k Reitheralmu jedno takové zvíře, takového skákacího červa na kamenném bloku, ve vzdálenosti asi 40 kroků a mohl ho pozorovat dalekohledem. Popsal mi ho – jeho velikost a zjev, jak bylo shora popsáno. Kočičí hlava, sotva znatelné zúžení u krku, přední nohy vyvrácené ven a velmi krátké, zadní nohy pravděpodobně žádné, tělo, barva a kůže přibližně jako u ještěrky.

 Dále mi sděloval jeden starý sedlák před mnoha lety, že viděl na sesutých kamenech takové zvíře, podobné mloku, dlouhého 30 – 40 cm, hladkého a celého černého, na bříšku světlejšího, avšak s předními i zadními běhy. Na podrobnosti si již, protože to bylo již dávno, nevzpomíná, jen věděl to, že to bylo nějaké zvíře jako rukávník a že jeho kousnutí je smrtelné.

 3)      Stejně tak  narazil v roce 1908 na 63 letý řemeslník ve Ferleitentalu na Walcheralmu na jeden takový „horský rukávník“ měděné barvy, délky 35-40 cm, jako neobratná ještěrka nebo nějaký druh mloka. U zvířete, které asi v desetimetrové vzdálenosti od něho, uprchlo do křovisek, pozoroval přední běhy, ale žádné zadní. Také rozlišoval tento muž mezi prackatým červem  a „horským rukávníkem“, z nichž jen ten „rukávník“ existoval, kdežto prackatý červ je jen pověst.

 4)      Za další, názorný popis vděčím jednomu 50tiletému sedlákovi ze Schladmingu, který okolo roku 1808 při hledání alpské protěži, ze vzdálenosti 5 m narazil na běžícího „horského rukávníka“, kterého popisuje následovně: 40 až 50 cm dlouhý, hlava jako mlok, ale víc vypouklá, nezjistil jsem uši, tělo silné jako paže, ocas silný a skoro jednou tak dlouhý, docela krátké přední i zadní běhy, naklání se do boku, perlová kůže, jako u holokrkého kura, zelenkavě hnědá barva, na bocích do žluta.

 5)      A velmi názorný je popis, který mi dal jeden dřevorubec z Geseusebergen, který na jednom utajeném lovu na takové zvíře narazil, o tom mi napsal: „horský rukávník“ má velikost větší kočky. Má docela kulatou hlavu s docela krátkýma ušima. Barva je šedá, tmavošedá a na zádech tmavě pruhovaná. Délka je  30-35 cm bez ponožek (pot).“Horský rukávník“ má jen dvě přední tlapy (nohy), velmi široké tlapy a je přesně stavěn tak, jako jezevčík, ale velmi krátký. Vzadu se opírá o štucy. Štucy jsou zcela holé a mají délku asi 20 cm, velmi tlusté a sbíhá se do špičky. Toto zvíře je skoro na vymření, ale může být, že ještě někde je něco takového vidět v těch nejstrmějších skalních stěnách. Ježto jsem teprve před několika lety na takové zvíře natrefil, bylo to však u těžko dostupné skalní stěny, přičemž člověk nemá ponětí, že se takové zvíře vůbec vyskytuje. Měl jsem tehdy tu nejlepší příležitost je zbraní usmrtit. Vypadalo hrozně (budící strach). Bez zbraně je není možno skolit. Když bude člověk takové zvíře dráždit, mohl by přijít o život. Byl jsem asi 10 m vzdálen. Jednou jsem mluvil s jedním starým, penzionovaným myslivcem, který také říkal, že takové zvíře je velmi nebezpečné a to ještě některá taková existovala, ale byla viděna jen zřídka kdy.

 Byly mi však hlášeny i větší exempláře.

6)      Tak asi před 30ti lety údolí řeky Mur jeden sedlák, když hledal zbloudilou ovci, viděl na vzdálenost 15ti kroků“horského rukávníka“, Dlouhého dobrý 1 m, který se na skalnatém výběžku slunil. I tento sedlák popisuje hlavu jako hlavu kočky se širokou tlamou, barvu jako u želvy nebo ještěrky, bez srsti ale většími šupinami nebo podobnými útvary a – zcela jistě žádnými zadními nohami. Zvíře se projevovalo pískotem, podobně jako svišť horský, avšak ne tak pronikavě a zřejmě si myslelo, že na něj jdu, na což reagovalo tak, že uteklo.

 7)      A ve stejném údolí se objevila roku 1924 v souhlasné výpovědi dvou očitých svědků kostra, dlouhá asi 1 ½ m ještěrkovitého zvířete, které mělo pouze přední nohy. Ta kostra byla ještě držící dohromady. Bohužel, přes četné dotazy, není už k dispozici ani kůstka. A právě na tom stejném místě, u nějaké louže potkal v r. 1926 dvanáctiletého pasáčka netvor, „zcela jistě asi 2 m dlouhý“, jak mě potom později o tom ujišťoval. Také toto vyprávění dvanáctiletého chlapce je jistým důkazem, pro nic za nic by se chlapec tolik nepolekal tak, že po celé léto nechtěl na horské louky (netroufl si) a třásl se na celém těle, když ho tam chtěl jeho otec poslat.

 8)      I mezitím zemřelý hospodský v Pinzgau, podle sdělení svědků, kteří mu věřili, před několika lety byl na Poembachalm ve Felbertalu (údolí) pronásledován prackatým červem a jenom díky tomu, že tam vybíhala vodorovně skalní stěna, se mohl zachránit. Neboť tak jak mohou tato zvířata skákat nahoru a dolů, na do strany běžících stěnách se skutálejí, protože vzadu nemají nohy, o které by se mohli opřít. 

To je názor, který byl zmíněn u Dalla Tore ve zprávách o rakouském krasu.

To jsou tedy výpovědi dobře známých mužů, které svědčí o pravdivosti a které ještě jsou zmnoženy řadou podobně znějících popisů ze starší i novější literatury. Odkazuji zde na dva dobré popisy v práci Dalla Tores „Sága draků v alpské oblasti“, dále na důkaznou zprávu „horský rukávník“ od dr. Drajenoviče v časopise „Neuer Grazer Tagblatt“ z 12. listopadu 1927. Fejeton od Michela Denga v čas. „Tauernpost“ přináší zčásti tytéž, mě již dříve známé popisy.

 Všechny tyto zprávy formálně líčí jasně a jednoznačně zvíře, které je dosud vědě neznámé a které bylo viděno navzájem sobě neznámými muži v různých oblastech. Přitom se kryjí v podstatných bodech moje záznamy se záznamy jiných pozorovatelů. Co se od sebe navzájem liší, je velikost zvířete (dvě skupiny: 30-60 cm a 1-1 ½ m), dále jeho barva a přítomnost nebo neexistence zadních končetin.

 Může být, že tento pár nohou u prackatého červa lze chápat jako nedostatečně utvořený

(pokroucený), jak toto často nalézáme u plazů a obojživelníků nebo že široký ocas, především u nepohyblivých zvířat, kryje malé zadní nohy. A co se týče rozdílnost ve zbarvení, tak jsou tyto rozdíly vysvětlitelné, pomyslíme-li na to, jak se mění zbarvení u plazů a obojživelníků podle okolí. Také jak záleží zbarvení těla na momentální psychice, pocitu tepla a studena, hladu apod. a také na stáří a pohlaví zvířete, na druhu osvětlení místa, také na výrazových prostředcích jednoduchých horalů, přičemž při prohlášení o barvě je horalé nejraději srovnávají s barvou jiných zvířat.

 Co se týče vysvětlení a způsobu psaní slova prackatý červ Tatzelwurm, řídím se podle Dallo Tores, jakoby člověk ani nevěděl, jak se ten název píše, zda Tatzel-, Tazzel-,Daazl- nebo Tasselwurm. Již bohužel zemřelý velký tyrolský učenec opominul, že v jeho práci obyvatelé hor pod pojmem červ v dotyčných územích rozumějí hada, a tak Tatzelwurm je vlastně had s malými prackami. Označení skákací červ pochází ze skokového posouvání se vpřed, přičemž Stutzen je zřejmě na místě zadních nohou.

 Můj dotaz na všechny pozorovatele, zda se nejedná o záměnu se svištěm, kunou, vydrou evropskou, bobra nebo hada v říji nebo s nějakým jiným zvířetem mi bylo rozhodně popřeno a podle názoru Dalla Tores není možno akceptovat, že se zde má jednat  u obyvatel Alp, zdravých a s přírodou spjatých, o pouhé fantazírování. I pokus o vysvětlení, podle kterého by bylo možno prackatého červa zaměnit za vydru, která je v Alpách méně nebo vůbec není známa, je chabý, když pomyslíme, že všechna ta zvířata byla dotyčnými svědky v nadmořských výškách 1500 – 2000 m viděna v oblastech pastvin a nejčastěji v blízkosti skalních rozsedlin.

 Aniž bych se přiklonil k nějakému konečnému úsudku, myslím na všechny své dosavadní výzkumy s téměř jistotou předpokládat, že máme před sebou, ať už jde o prackatého červa
nebo „horského rukávníka“, že tu máme před sebou nejposlednější místo výskytu plachého, vymírajícího plaza, jehož existence zůstala skryta před vědeckým výzkumem, ale toto zvíře
přece jen bylo známo původním obyvatelům pastvin, sedlákům, dřevorubcům a profesionálním myslivcům, kteří tato zvířata za dřívějších časů pozorovali častěji,
v dnešních dobách k tomu dochází daleko méně, neboť tato zvířata pomalu z povrchu zemského mizí.

Ještě jednou o dotazech na prackatého červa

Přehled výsledků naší ankety

 Byl to šťastný nápad, když více než před rokem položil Kosmos svým čtenářům dotaz, zda-li je tomu či jinému něco známo o vybájeném prackatém červovi. Došel výrazný počet odpovědí. Mnohé záporné, některé kladné, vypovídající o věrohodných případech. Právě tyto pocházely všechny z alpských zemí, a to možná způsobilo, že redakce Kosmosu mě pověřilacelý ten materiál přepracovat.

 Moje stanovisko k otázce prackatého červa jsem uveřejnil stručně v Sešitu 4 Kosmosu a rovněž mnoho těch přípisů, u kterých se zdá, že by mohly tuto záhadu vyřešit, na tom nic nezměnilo. Nicméně rád připouštím, že se v tom, či jiném případě z prackatého červa vyklubalo jinak nevinné zvířátko. To všechno však nedokazuje neexistenci tohoto zvířete, pro něž jsou následující zprávy novým svědectvím. Avšak v jedné věci jsem proto se všemi pochybovači zajedno: raději nedůvěru k celé té záležitosti, než této záležitosti čelit s nadšením. Neboť takto je toho možné využít k věcnému prozkoumání problému a spíše se dobereme k uspokojivému vyřešení.

 Při velkém množství došlých přípisů je ovšem nemožné použít všechny myšlenky. Je také zřejmé, že je záhodno celý problém omezit na alpské země, ačkoliv, pokud se týče těchto území, existují i z jiných oblastí zajímavá pozorování. Je také pochopitelné, že není možno brát v úvahu ta sdělení, která se netýkají skutečností, ale pouze mýtů a pověstí a příhod s tímto červem odjinud, i když i tam by bylo možno nalézt zrnko pravdy. Je však nutno brát v úvahu všechny vyjádřené domněnky, které se skrývají za červem, ať už se jmenuje jakkoli.

 Někteří zasilatelé dopisů považují tajemné zvíře, které zahlédli, za vydru nebo sviště. Je možné, že vydra na svých toulkách z jednoho do jiného řečiště překročila nadmořskou výšku 2000 m a že v zuboženém stavu mohla připomínat neosrstěného plaza. Je také nutno připustit, že svišť v oblastech, kde se poprvé objeví, může být omylem zaměněn. Všechny tyto domněnky musejí padnout, vyslechneme-li profesionální myslivce jako důvěryhodné obyvatele alpských území a také ty z intelektuálních kruhů, kteří tvrdí, že takový omyl je zcela vyloučen. Tím spíše si ale musíme rozvážit, jak to, že tyto popisy tohoto červa z rozličných oblastí, a to od lidí, kteří o tom dříve neslyšeli a tyto popisy se tolik shodují.

 Zase někteří zasilatelé míní, že se zde může jednat o hada a zde může být významné prohlášení jednoho lesníka z oblasti Mariazell, který ve svém životě zabil několik vyder, a to černých, světlých a tmavohnědých, šedých a jednu dokonce bílou. Udává, že březí a nadto plně nažraný had, u něhož krátký, tenký konec ocasu mizí v trávě, zatímco tlustá hlava a krk vypadají rovněž mohutně a odporně a tak může člověk mít mylnou domněnku, že se jedná o červa (nebo jak se jmenuje). K této záměně může dojít, neboť zjevně název „horský rukávník“ a jiná označení jsou používána častěji u neznámých hadů. Pokud se týče případů, uváděných v sešitu 4 minulého ročníku, u nichž byly pozorovány jeden nebo dva páry nohou je tento výklad v ostrém rozporu i s případy nejčastěji se vyskytnuvších případů.

 Dvorní rada Dr. A. Drasenovich, jeden z vedoucích štýrských pastevců píše v listu „Grazer Tagblatt“ z 12. listopadu 1927 o myslivci F.E., který s červem zápasil. Tento muž 58miletý mi znovu líčil písemné i ústně, jak se to seběhlo, následovně:

9)      kolem roku 1907 nebo 1908, když jsem byl ještě myslivcem, jsem musel jedno horké letní odpoledne ve výšce 1700 metrů projít po cestě s navršenými kameny, které byly známy tím, že se tam vyskytuje velké množství hadů (zmije obecná a písečná) u Murau v Horním Štýrsku. Vtom jsem uslyšel hlasitý, skoro polohlasitý úder jazyka a zpozoroval jsem vedle sebe na kamenech, v nichž se utvořily díry, červovitého (hadovitého) tvora, asi 40 až 50 cm dlouhého, černého se žlutými fleky, který se rychle pohyboval přední i zadní částí těla a mě napadl. Přitom jsem si všiml, že vzadu jako vpředu má docela krátké nohy, něco na způsob pracek, které byly, pokud se pamatuji, vzadu nasměrovány dozadu a vpředu nasměrovány dopředu. Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem si to ani nemohl uvědomit. Přitom bylo zvíře rovnoměrně 5 až 6 cm silné a nebylo v té rychlosti možno rozeznat, kde má hlavu a kde ocas. Protože jsem takového tvora neznal, nevěděl jsem, zda je jedovatý a to mě rozčílilo, tak jsem vytáhl ostře nabroušený sekáč a sekl jsem po na mě skákajícím zvířeti, přičemž jsem uskočil bokem. Avšak hladká kůže zvířete byla tak houževnatá, že jsem tento postup čtyřikrát až pětkrát opakoval, než konečně ostří proniklo asi do poloviny těla zvířete. Přitom spadlo, těžce zraněné do štěrbiny mezi kameny – nebo tam uprchlo a navzdory několika pokusům bylo zcela vyloučeno ho odtamtud dostat. Také jsem tam na tom místě držel několikrát hlídku, ovšem marně. Od té doby tam došlo několikrát ke kamenným lavinám, které všechno mohly zasypat. Pokud jsem se nemýlil, tak jsem viděl na docela velké hlavě na obou stranách také zuby, ale větší než u hada. Také se domnívám, že to zvíře mělo někde v blízkosti mladé, jinak by mě nenapadlo. Skoky, které přitom dělalo, byly asi 2 až 3 m dlouhé.

Dvornímu radovi Dr. Drasenovichovi jsme vděčni také za záznam druhého případu, k němuž jsem se dostal, a to vylíčením očitého svědka F. Sch., nyní 60tiletého úředníka. Toho potkalo zvíře již roku 1834, když mu bylo 13 let. Tato okolnost sama o sobě nepřispívá k důvěryhodnosti.  Ten dotyčný muž to také zmiňuje. Přesto si stojí za opravdovostí svého líčení, které se shoduje s líčením u Dr. Drasenoviche.

 10)   Začátkem roku 1884 se zdržoval F. Sch. Se svým otcem na své pastvině v zadním Golinggrabenu (u Irdningu v Horním Štýrsku), kde při hledání protěže narazil na červa. Někteří lidé ho předem varovali, že se o zvířeti vědělo a že rok předtím také jednu salašnici kousl a ona zemřela na místě. Avšak mladická odvaha mu nedovolila, aby si dal pozor a když chtěl s několika astrami  sestoupit ze stěny a chtěl si obout boty, připlazilo se náhle odporné zvíře k hrůzou jatému chlapci. Bylo od něj vzdáleno 2 m a bylo 50 až 60 cm dlouhé, vypadalo jako velmi tělnatá ještěrka, která po něm hlasitě chňapala ostrými zuby. Tělo zvířete bylo jako válec, horní část těla byla silná a zbytek těla se zužoval k ocasu. Byly vidět jen dvě ven směřující krátké nohy podobné těm od jezevčíka, zadní nohy nebyly vidět, ačkoli to nebylo popíráno, možná existovaly, ale byly skryté tělem. Kůže byla hladká, ale na zádech zjevně hrubší, než na bocích, barva byla nahnědlá až červeně šedivá a na slabinách světlejší. Zvlášť nápadný byl ztuhlý pohled, chuť napadnout a funění zvířete. Zápach nebyl žádný zaznamenán a podle výpovědi bylo cítit pronikavé vypařování (???). Konečně se chlapec vzpamatoval a utíkal, co mohl, pryč. Jeho boty a kazajku musel později Halter Blast zpod protěžové stěny přinést. Pro tohoto muže bylo sbírání protěže dobrý přivýdělek a při sbírání několikrát na to zvíře narazil. Sice pokaždé utekl, ale on již věděl, kde se zvíře zdržuje a šel mu, pokud možno, z cesty. Jinak se ale všichni pastevci tomu nebezpečnému místu vyhýbali, i sám tamější myslivec.

 11)   Oficiál Spolkových drah v.v. uviděl v roce 1883 nebo 1884 jako čtyřiadvacetiletý jednoho teplého červencového odpoledne na západním svahu Spielbergu (v Tyrolsku) asi 20 minut východně od chaty (hospody) „Eiserne Hand“ takové zvíře, ale jenom o délce 30 cm, silné jako ruka.  Zaujalo útočný postoj proti tomu člověku, který se tomu zvířeti obloukem vyhnul, aby ho mohl delší dobu pozorovat. Popisuje ho jako tvora, podobného ještěrce, ale s mnohem kratším ocasem a velmi silnými dvěma předními nohami, podobnými jako u jezevčíka. Docela jistě tam nebyly žádné zadní nohy. Kůže holá, jemně šupinatá, zelenohnědé zbarvení a ostrý, strnulý pohled. Záměna s jiným zvířetem našich hor není možná, neboť tomuto dotyčnému všechna ostatní zvířata, jako vydra, tchoř, kuna atd. jsou známa.

 Prackatý červ II – Kosmos 1932

 12)  Lesník 82 let J.W. z Almtalu v Horním Rakousku viděl na podzim r. 1872, v doprovodu svého, dnes již zemřelého, kolegy v Prielgebietu na služební pochůzce pohořím Kahl (Kahlgebirge) v nadmořské výšce 1500 až 2000 m, jak náhle, šest až sedm kroků před ním se plazilo asi 12 až 15 cm silné zvíře ještěrkovitého druhu a zmizelo ve skalní rozsedlině. Vpředu bylo silnější než vzadu, mělo silně otupělý, tlustý ocas a čtyři krátké nohy, které však nebyly zřetelně vidět. Zvíře bylo hladké jako ještěrka, jednobarevné – šedé, na břiše světlejší a běželo pomalu ke skalní rozsedlině, v níž zmizelo. Záměna s jiným zvířetem nebo až divokou zvěří, je vyloučena a ani dřív ani potom dotyčný muž takovou bytost, která vypadala jak horský rukávník, neviděl.

 13)   Další pisatel, gymnazijní student Ganzinger spolu s vrchním lesníkem Bayerem již dříve upozornil na to, že uviděl v Aschbachu na území Hochschwab rukávník (tamtaké zvaný lesní rukávník) a jemu popisoval jeden stolař J.D., který zvíře zhruba před třiceti lety viděl takto: 60 až 80 cm dlouhé, na zádech asi na šířku ruky tmavěji zbarvené, ve formě velkého mloka, hlava široká a krátká, ocas tlustý, konicky formovaný, pravděpodobně šupinaté, nohy asi 50 cm dlouhé, plaché zvíře. Místo nálezu: Hackenbergalm u Seewiesen v nadmořské výšce 1900 m. Záměna, např. s vydrou, není dobře možná.

 V Solnohradech se pro rukávník používá i název „Legernwurm“ (Legsoehren, Latschen) a v tamnějším Trauntalu Natternstutz. (Latsche je kosodřevina, Natter je had). Tedy mě známé popisy naznačují, že by se mohlo jednat o prackatého červa, avšak až na dva pocházejí z druhého nebo třetího pramene a proto nepřipadají, co se důkazů týče, v úvahu. O to cennější jsou však oba další případy, které se odehrály v roce 1881, ten druhý teprve v roce 1929. Oba popisují formu a barvu a totéž zvíře, i když údaje o počtu nohou spolu nesouhlasí.

14)  Jeden 66tiletý horal a hospodář J.G. z Altaussee podává zprávu o následném setkání, k němuž došlo v létě 1881 u Mittendorfu v Solnohradech v nadmořské výšce 900 až 1000 m: jeden kolega a já jsme měli kácet dřevo a šli jsme po obědě po svahu, který přecházel ve skalní převis nahoru. Náhle jsem uviděl na skále, zhruba v půli metru, ve stejné výšce, jako jsem měl hlavu, že se v trávě kutálelo šedivé zvíře. Řekl jsem kamarádovi za mnou: “tady je had!“ Zatím, co jsem to říkal, skulilo se zvíře, které mě rovněž uvidělo, do malé, vedle sousedící dutiny. Můj kamarád zavolal: Utíkej, to je „horský rukávník“. Já jsem ale nemohl utéct, protože vedle mě odpadl kus skály a za mnou mi kamarád uzavřel cestu. To zvíře mi tenkrát mohlo snadno skočit po krku, tak jsem byl na skále blízko něj, kde leželo. Můj kamarád vykládal tento zážitek lesníkovi, který mi pak řekl, že jsem si mohl vydělat 150 zlatek, kdybych ho přinesl živého a 100 zlatek, kdybych ho přinesl mrtvého. Udělal jsem si dřevěnou vidlici a šel jsem hlídat za pěkného počasí po osm dní nad tou skálou, avšak bez úspěchu. Potom jsme přešli na jiné pracoviště. Tento muž popisuje „horského rukávníka“ takto: je asi 60 cm dlouhý a silný jako paže, celé tělo rovnoměrně silné a oblé s ocasem, který vypadá jako přeseknutý. Kůže je jednobarevná, šedá, jemně šupinatá, podobně jako u užovky. Vpředu byl znatelný krátký, silný pár nohou, Dlouhý asi 2 ½ cm, podobně jako vidíme u jezevčíka, vzadu mělo zvíře, pokud si pamatuji dva až tři páry nohou, avšak zřetelně bylo vidět jen přední nohy. Nápadný byl široký nos, velké oči a silně vystupující obočí a stejně tak i to množství zadních noh.

15.  Dále podává zprávu ředitel telegrafního úřadu v R. H.S. z Hallstattu, koncem srpna 1929, že uviděl zvíře na cestě do Simonhuette. Sám říká: šel jsem se svojí ženou cestou na Durre směrem k “Alten Herd“. Asi 500 m pod místem, kde jsme odpočívali na cestě, vedoucí přímo k Simonhuette se náhle něco pohlo v trávě, zůstal jsem stát a uviděl asi 2 m přede mnou zvíře. Protože jsem se hodně polekal, obešel jsem to místo dokola. Tam jsem potkal penzionovaného pracovníka ze salin, který mě ujistil, že viděl stejný exemplář zblízka, také tamtéž na smrku. Myslel si, že je to smrková větev a chtěl ji uchopit, načež zvíře bleskurychle zmizelo. Zvíře popisuje v mém podrobném dotazníku: 45 až 50 cm dlouhé, tělo asi 4 cm rovnoměrně silné, jako had, avšak konec ocasu byl stočen ven a vypadal jako useknutý. Také byl na tom místě tmavší, skoro černý, zatímco ostatní tělo bylo jednobarevné šedé, jako zvětralá smrková větev.Uši, zuby, ale i nohy nebyly v trávě vidět, rovněž byl pohyb vpřed velmi rychlý, podobně jako u hada.

16.  Učitel F.R. líčí v hornorakouských Tageszeitung (novinách) své setkání s prackatým červem takto: Já se už dlouho zajímám o tuto otázku a vyzvídal jsem u obyvatelstva ve Steyrtalu o tomto zvířeti, které se tam nazývá „Stork“. Když mi při té příležitosti bylo vyprávěno, že v Tempelmauer na Landsbergu je přístup do ledové jeskyně, chtěl jsem toho vyzvědět víc. Dobře vyzbrojen jsem se vydal jednoho jarního rána (konec dubna 1929) na cestu a dosáhl jsem, po krátkém šplhání vrcholku Tempelmauer. Po kratším odpočinku mezi skalami jsem chtěl jít hledat přístup k jeskyni. Tu jsem náhle uviděl před sebou ve vlhkém listí zvíře, podobné hadu. Jeho kůže byla skoro bílá, neměla šupiny, ale byla hladká, hlava byla zploštělá a na prsou byly patrny pahýly nohou. Zvíře se nepohybovalo a zíralo na mě nápadně velkýma očima. Znám všechna zdejší zvířata a na první pohled mi bylo jasné, že je to vědě neznámé zvíře, prackatý červ. Radostí rozrušen, ale přece jen s nějakým strachem, chtěl jsem zvíře uchopit, ale přišel jsem pozdě. Mrštně jako ještěrka zmizelo v jedné díře a veškeré mé snahy to zvíře dostat, byly marné. Jistě jsem nebyl pod vlivem nějaké fantazie a to celé jsem pozoroval s jasnou myslí. Můj prackatý červ také neměl silné pracky, ale pouze pahýly nohou. Také byl jen 40 až 45 cm dlouhý. Mohlo se jednat o zřídka se objevivšího druha mloka, který žije ve vlhkých jeskyních a zřídkakdy vyjde na denní světlo. Z dotazníku by bylo dobré doplnit, že tento „Stork“ je rovnoměrně 2,5 cm tlustý a že v ocase je zúžený na 1,5 cm. Spíše se podobal tlustému slepýši, jen ta světlá barva stejně jako i přední pahýly mluvily proti tomu. Jakékoli pomýlení nebo pomatení smyslů lze rozhodně popřít. Co se týče bílé barvy, byla i u podobného zvířete v Jižních Tyrolích pozorována. Ježto toto zvíře bylo pozorováno v jarních měsících, může toto podivné zbarvení nějak souviset se zimním spánkem.

  1. Skrze lesního radu Ing. Podhorského v Zell am See, který se zajímá o vyjasnění otázky prackatého červa jsem se seznámil s hotelovým vrátným J.B., který měl jako salašník na horské pastvině v Rauris v létě 1921 tento zážitek: přišel k němu pytlák, kterému říkali „Hein“, který ho také jednou pozval na utajený lov kamzíka. S dobrým větrem stoupali vzhůru do blízkosti Bochhartscharte (2238 m), když uslyšeli z větší vzdálenosti pískat kamzíka, což pytláka, kvůli dobrému protivětru velmi podivilo. Avšak brzy zjistil, že se nejedná o kamzíka, že to musí být jiné zvíře, které tak podivně píská a šli dále po zvuku. Po nějaké době narazili na nějaké zvíře na kusu skály, které na ně zíralo ostrým, hypnotizujícím pohledem. Pytlák zalícil kulovnici,padl výstřel a v tom okamžiku se zvíře vyřítilo ve velkém oblouku o výšce asi 3 m a délce 8 m proti oběma, kteří co nejrychleji vzali do zaječích. Podle mínění střelce to byl prackatý červ, kterého náš svědek popisuje takto: dlouhý asi 60 až 80 cm a silné jako paže, hlava jako u kočky, velké na pěst, bez znatelného krku, rovnoměrně přechází do tlustého válcovitého těla. Ocas rovněž tlustý, přímo navazující, do špičky. Jistě byly u zvířete pozorovány jen dvě, velmi krátké, do stran nasměrované přední nohy, které se při skoku zřetelně pozvedly. Barva zvířete byla šedá, jako třeba kámen, na němž leželo. Nadarmo jsem se snažil vyzvědět od střelce, zda by k tomu nesehnal ještě druhého svědka. (Snad mi k tomu pomůže toto sdělení.)  
  1. Oproti mým zvyklostem vyhodnocovat jen ty zprávy od bezprostředních svědků bych chtěl ještě uvést dvě události, které pocházejí „z druhé ruky“. Ten jeden případ mi byl písemně sdělen obvodním lékařem Dr. Jul. Mayr-Branneburgem takto: pan lesník Santner v Nussdorfu am Inn mi vyprávěl asi v roce 1886:

Když jsem na svém bývalém místě v Ruhpoldingu stál na kmeni jednoho stromu a čekal na srnce, připlazilo se pod kmenem jedno zvíře, které po minutě zmizelo v křoví. Mělo šedou barvu, bez srsti, krátkou širokou hlavu a krátký ocas a bylo veliké jako trpasličí jezevčík. Bylo velmi nízké a zmizelo co nejrychleji v krátkém čase. Nazval jsem ho Tatzelwurm (prackatý červ). Jsem si jist, že to nebyl ani jezevec ani vydra. To mohu odpřisáhnout, při čemž musím připustit, že Santner byl znám jako pravdymilovný a já vím, že v životě nikdy nelhal.

  1. Ostatně byl tento příběh již zemřelého lesníka Santnera i z jiné strany totožně popsán.

A ten druhý případ popisuje A.Seebacher z Feldkirchu: byl jsem v Tyrolsku 8 let zaměstnán u sedláků jako pasák a měl jsem často příležitost slyšet povídání o prackatém červu na různých místech. Obzvláště přesně to popisuje sedlák, u něhož jsem sloužil. Byl vždycky málomluvný. Toto je jeho zpráva: můj otec shraboval jako obyčejně v Angeru listí a připravoval je k usušení na mlatu. Přitom si všiml, že něco těžkého spadlo na zem a že se tam objevil nějaký červ. Ten byl již v zimním spánku, protože již byl pozdní podzim. Bylo možné ho oběma rukama obejmout. Hlava byla jako u kočky. Samostatný ocas nebyl, zadní část těla byla jako useknutá. Kůže byla špinavě bílá a tak nějak nahá. Nohy nebylo vidět. Když se to zvíře v teple začalo hýbat, bylo holí zabito, přičemž z tlamy vyteklo množství zelené tekutiny, kterou zvíře uchovávalo a používalo jako jed. Potud vyprávění tohoto sedláka.

Slyšel jsem na jiných místech přibližně totéž.

Zvíře není ani metr dlouhé a má ve zvyku spát v zimě v zemi. Zahrabává se do kruhovité chodby, nad níž na jaře neroste žádná tráva. Tak je možno uhodnout, že tam byl přítomen Tatzelwurm. Záměna se svištěm nebo hranostajem není možná, protože obě tato zvířata jsou těm lidem známa. Rovněž je vyloučena záměna s hadem. Také nikde nepovažují toto zvíře za vybájené. Lze se domnívat, že ještě některá existují, avšak jsou zřídka k vidění. Naposledy bylo to zvíře vidět před 20ti lety v Jižních Tyrolích nad Mareit bei Sterzing na pastvinách. Tato zpráva zde byla uvedena, protože je zřejmě totožná s jinými takovýmito zprávami jiných svědků. Naši alpští obyvatelé jsou zpravidla přesní pozorovatelé a mají smysl pro všechno, co se děje v přírodě.

 

Tím bychom byli se sestavováním vybraných příspěvků u konce, aniž bychom v odhalování tajemství nějak pokročili. Proti všem těmto pozoruhodným případům a tím také proti existenci Tatzelwurmu mluví především skutečnost, že nám dosud žádný Tatzelwurm nebyl předložen, přestože je známo více případů, kdy takové zvíře bylo složeno. Z druhé strany jsou případy, zde a v sešitě 4/1931 výmluvné. Přitom popisují všichni ti svědkové zcela nezávisle jeden na druhým, až na malé výjimky, které je možno přičíst chybám v pozorování, že bylo viděno totéž zvíře a nikoli čtyřhlavá Hydra nebo okřídlený drak. Jak ale lze vysvětlit, že v různých částech alpských zemí jsou podávány zprávy váženými muži o tomtéž „výmyslu“, to zůstává dlužno všem pochybovačům a všeznalcům. Pokud nám takové vysvětlení nepřipadne, zdá se být správnější i nadále trvat na výskytu Tatzelwurma.

 

 
mapa
Copyright © by "Walter Pavliš" · All Rights reserved · E-Mail: walter.pavlis@gmail.com